V posledních dvou letech se často ve spojitosti s covidem mluvilo o anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Pacienti s nejtěžším průběhem končili právě tam. Primářem mladoboleslavského ARO je Jan Žižka, který se zároveň stal koordinátorem intenzivní péče o tyto pacienty v celém Středočeském kraji.

Jak covid ovlivnit chod vašeho oddělení?

Ovlivnila jej zcela zásadně. V určitou chvíli jsme se stali v podstatě oddělením nejtěžších forem covidu. V nejexponovanějších chvílích pandemie jsme se starali výhradně o pacienty s covidovým zápalem plic, ostatní příčiny a diagnózy jako by vymizely. Současně jsme byli nuceni postarat se o větší počet pacientů, než byla kapacita našeho oddělení. Ne lůžková či přístrojová, ale personální. Hlavním limitem byly zejména sestry intenzivní péče, jejichž zatížení bylo v posledních dvou letech opravdu enormní.  

Přineslo vám toto období nějaké ponaučení? 

Na úrovni nemocnice jako celku se za prvé potvrdila důležitost krizového řízení. Za druhé se během krátké doby uvedla v praxi opatření, která by se v klidových dobách stala předmětem dlouhotrvajících debat. Zmíním například sdílený lůžkový fond či flexibilitu jednotlivých odděleních. Oproti tomu se ukázalo, že vybavení lze vždy nakoupit, ale vysoce specializované profese nelze ze dne na den nahradit. Na našem oddělení jsme si potvrdili vysokou erudici, nasazení a profesionalitu všech, kteří se starali o covidové pacienty.   

Na vašem oddělení jste ale na náročné situace zvyklí. Byla některá období náročnější?

Na psychiku určitě jaro 2020 s nedostatkem informací o nebezpečnosti viru a nedostatkem ochranných pomůcek. Z pohledu zátěže na personál to pak byly podzim 2020 a jaro 2021, kdy byl počet pacientů vyžadujících specializovanou intenzivní péči zcela bezprecedentní.

Byli jste na podobné situace připraveni?

Tato otázka má několik rovin, za prvé epidemiologickou, pak terapeutickou a v neposlední řadě profesně personální. Počátek pandemie se nesl v nejistotě a nepřipravenosti, nebyl dostatek ochranných pomůcek, ale ani relevantních informací o koronaviru. V relativně rychlé době jsme ale zpracovali potřebné postupy a na podzim 2020, který byl spojený s vysokými počty pacientů s covidovou pneumonií jsme již byli připraveni.

Co se týká terapeutické roviny, péče o pacienty v kritickém stavu je hodně podobná, ať je vyvolávající příčina jakékoli etiologie. Podpora a náhrada selhávajících orgánových systémů a specifická terapie vyvolávající příčiny. U covidové pneumonie není specifická terapie k dispozici, takže jsme se soustředili na orgánovou podporu a léčbu komplikací V tomto ohledu jsme byli připraveni. Na co se nešlo absolutně připravit byla zátěž zdravotnického personálu. Ta byla zcela bezprecedentní, jak fyzická tak psychická.  

V čem byla péče o covidové pacienty jiná?

Lišila se zejména v důsledné ochraně personálu, celodenní práce v ochranných prostředcích opět přinášela výrazný diskomfort zejména pro sestry. Ten byl akcentován fyzickou námahou. Obezita byla nejčastější komorbiditou pacientů s covidovou pneumonií a ve spojení s polohováním pacientů a například i s ventilací v poloze na břiše přinášela extrémní fyzickou zátěž pro ošetřující personál. V ostatních aspektech se příliš nelišila od péče, kterou poskytujeme jiným pacientům v kritickém stavu.

Vy osobně jste koordinoval intenzivní péči v celém kraji – co nejčastěji jste řešil a jak se osvědčila spolupráce s ostatními odděleními v kraji?

Před pandemií covid-19 nebyla intenzivní péče v rámci ČR nijak koordinována. Mnohdy nebylo ani jasné, kolik lůžek intenzivní péče a kolik přístrojů pro umělou plicní ventilaci je aktuálně k dispozici. Role koordinátora intenzivní péče spočívala z počátku v popsání výchozího stavu a v dovybavení jednotlivých nemocnic přístroji pro HFNO (vysokoprůtokovou kyslíkovou terapii) a ventilátory pro umělou plicní ventilaci. Následně v koordinaci překladů pacientů mezi jednotlivými pracovišti v rámci kraje tak, aby zatížení nemocnic bylo pokud možno rovnoměrné. K tomu výrazně dopomohl dispečink intenzivní péče, který na denní bázi monitoroval volné kapacity v jednotlivých zdravotnických zařízeních.

Na jaře 2021 docházelo také ke koordinaci mezikrajových překladů v rámci republiky. V mé gesci bylo schvalování použití experimentální terapie. Osobně mohu říct, že jsem se vždy setkal s ochotou kolegů pomoci v situacích, kdy měli volnou kapacitu. Stresové chvíle přinášely situace, kdy se počet volných lůžek blížil několika kusům a žádosti kolegů z nemocnic o umístění pacientů byly na denním pořádku.

Závěrem nám prosím prozraďte statistické údaje o covidových pacientech z vašeho oddělení.

Za rok 2021 jsme hospitalizovali na našem oddělení celkem 345 pacientů, z toho s diagnózou covid-19 jich bylo 117.  Od počátku pandemie do dnešního dne bylo na resuscitačním oddělení hospitalizováno 187 pacientů s covidovou pneumonií vyžadujících umělou plicní ventilaci a podporu základních životních funkcí. Skoro dvě třetiny z nich byli muži, průměrný věk pacientů byl 61 let. Nejmladší pacientce bylo 24 let. Dominující komorbiditou byla obezita. Mortalita v resuscitační péči dosáhla 43 procent, většinu pacientů jsme po překlenutí kritické fáze onemocnění přeložili na lůžka následné intenzivní péče. Bez spolupracujících pracovišť následné intenzivní si péči o covidové pacienty nedokážu představit. I po překlenutí kritické fáze onemocnění je čekaly dlouhé týdny rehabilitace na těchto pracovištích.

Závěrem bych chtěl poděkovat a vzdát hold všem kolegyním a kolegům jak z řad lékařského personálu, tak zejména zdravotním sestrám, bratrům a všem ostatním, kteří se podíleli na péči o pacienty v době, která se, jak doufám, nebude dlouhou dobu opakovat. Bez jejich nasazení by se mnozí pacienti nevrátili ke svým rodinám do života, který žili před svým onemocněním. A o kvalitě naší péče svědčí i zcela srovnatelné výsledky léčby v porovnání s ostatními nemocnicemi, včetně velkých fakultních.